Antonios pocítil, že ještě chvíli a rozplyne se zvědavostí na několik menších. Neklidně se vlnil a vyčkával. Dočkal se. V malé chvilce, kdy Bastienitto a Chillito odešli do spižírny pro další pokrmy a Rubbysianta a Maximosos se sklonili nad hrncem, aby vyhodnotili hustotu omáčky, Antonios se převlnil v tenounkou, uzounkou bílou  dlouhou , pod poklop plynoucí  mlhu. Vplynul do naprosté tmy a chvilku mu trvalo, než se jeho oči rozkoukaly. Propátrávaly tmu se zlatým nádechem. Pak zaostřily na střed podnosu.... a zíraly. Antonios se celý stočil do jednoho velikého, udiveného otazníku: „ COO? To už neví, co by jedli, když chtějí servírovat tohle?“.

Svou řeč Rubbysianta zakončila: „ Takže hlavním bodem naeho plánu B je nastolení momentu překvapení... momentu, kdy se námi hledaný a pracně odhalovaný Abbygailitin otec prozradí vlastně úplně sám!! A k tomu potřebujeme pomoc vás dvou!“

Náhle rozladěně vzhlédl a zavrčel: „Mňaugentko, drž tu lupu pořádně!! Jak mám sledovat stopu, když s tou lupou meleš!!“

Bubos se do křesla téměř skácel poté, co spatřil Muffuelu, jak z chodby v 1.patře nese na lopatce nametené kousky paštiky, zjevně vyprsknuté. Bubos zhluboka dýchal a blahořečil křeslu, že mu je oporou a jestli omdlí, neudělá pádem díru do podlahy.

Muffuela se u něj překvapeně zastavila a udiveně pozorovala, že Bubose zcela rozhodil pohled na paštiku...Muffuela nechápavě sledovala Bubosův zoufalý výraz. Pak ji napadlo, že Bubos měl jistě na paštiku laskominy a vidí-li, že jeho oblíbený pokrm došel zkázy, trpí.

Na obrázcích byl zachycen mladý, rozcuchaný, rozježený rebel, jak požívá ze sklenky zjevně alkoholický, zrzavý nápoj s pěnou... na jiném obrázku ho objektiv zachytil in flagranti ...objektem jeho touhy však nebyla přitažlivá slečna , ale plyšový jedinec jiného druhu..  ...na dalším záběru byl zcela zmožený v alkoholovém deliriu....na dalším záběru opět in flagranti s nahým jedincem úplně nepřijatelného druhu...

Nebylo pochyb. Na všech obrázcích byl otec Amadeos. V době, kdy ještě zjevně nebyl duchovní silou, důstojným služebníkem božím... v době, kdy byl mladým, nespoutaným rebelem.

Už od dveří viděla, že na intarzovaném mňauhagonovém stolku leží jakási obálka. Překvapeně ji zdvihla a viděla,že je na ní napsáno její jméno..Velectěná slečna Dorchita, v domě Chlupézů.

Netrpělivě roztrhla obálku...velkýma, udivenýma očima se vnořila do slov.... náhle se zapotácela, přitiskla obálku k srdci a hluboce, teskně povzdechla: „Ach, ach...splnil se můj sen..nezůstal netečný k mé touze, k volání mého srdce...a snad, zdá se, opětuje mé city....achch“.

To snad ani nepotřebuje komentář...