Deníček kočky Mufky

Pilný paparazzi

Vzápětí halou ostrým, rychlým krokem přešla Missarina, následovaná značně schlíplým Goliasiantosem, který drmolil omluvné, pokorné věty. Přešli tak rychle, že přítomní zaslechli jen útržky vět: „... nikdy už neudělám, tedy pokud to neudělá znovu on...“, „takhle se servat, horší než malí kocouříci...“, „otci Amadeovi jsem to ucho prokousnout nechtěl, to bylo v zápalu boje...“, „z mé oblíbené mňauranty je trhanec...“, „vše napravím, koupím záplavu mňourchidejí...“ Další slova zmizela spolu s Missarinou a Goliasiantosem za zavřenými dveřmi.
Náhle se Missarina sklonila k další z rostlin. Bertrandos přiskočil a jemně se jí zakousl do šíje.

Bettyana pochopila, že kostlivec , sunoucí se zvolna vstupními dveřmi do haly, je jen jeden z dalších rozmarů mladých Chlupézů. Na okamžik se zastyděla, že svým úlekem, křikem a omdlením všechny vyděsila a způsobila rozruch. Stále ještě byla vyděšená a slabá. Ležela na sofa, na které ji položili a snažila se upravit svůj  naježený kožíšek. Byla ve velkých rozpacích, že ji všichni vidí neupravenou a v situaci pro dámu tak nevhodné.

Abbygailita opatrně, tiše přistoupila. Bettyana pozvedla nepřítomný pohled a její oči zbystřily. Pak přizvala Abbygailitu, aby usedla do dalšího křesla  a  bylo vidět, že je potěšena, že má s kým promluvit: „ Eh..no...nějak jsem neměla chut zúčastnit se té milé výstavičky....moc vzruchu...si myslím, že tam bude pěknej chaos a narváno...é, tedy, myslím, že se sejde velká společnost. Tak jsem tu raději zůstala, přemýšlím si tu.....jako normálně mi hlava plno věcí nebere...totiž, chci říci, jsem poněkud zmatená. Mohu se na něco malinko zeptat?“

Už jedou!
Goliasiantos de la Marillionéz, který právě přicházel z haly, kde udílel rozkazy k zlikvidování katastrofy, zaslechl právě tolik z rozhovoru Missariny a Betrandose, aby se mu v hrdle zrodilo a hluboké, temné, výmluvné zavrčení.

„Já ti dám drrrrrrrrahý... já ti dám tady vrrrrkat... já ti dám Berrrrrrtrrrrandose!!“

A pak už se večeře chýlila ke konci.....a všichni napjatě naslouchali.....a tu se rozezněl, rozezpíval zvoneček a Lassalita a Milchávez se nadšeně vrhli ke dveřím do velkého salonu...otevřeli je a za nimi....veliký , překrásný strom, vysoký ke stropu a plný zlatých myšek, rybiček, ptáčků, řetězů z umně splétaných myších ocásků...

A pod ním....dárky, dárky, dárky, nekonečně mnoho dárků ve zlatozelených obalech a s červenými stuhami.

Missarina hrdě vyšla před dům a všichni se vyhrnuli za ní, aby se zájmem sledovali impozantní odsun pátracích jednotek. Množství jejich příslušníků všem vyrazilo dech. S obdivem přihlíželi, jak kočlicejní prezident Goliasiantos de la Marilionéz udílí rozkazy, rázně určuje směry, kterými se jednotky mají vydat a celkově si počíná zcela dokonale velitelsky.

Missarině se zúžily oči do nebezpečných štěrbin. Hlasem,který nepřipouštěl námitky, ostře vysykla: „ Jsi na omylu! Na omylu, z kterého tě vyvedu a to velmi rychle. Ne, že je nebudeš hledat!Budeš! Budeš je hledat, protože....“

A Missarina přistoupila těsně ke Goliasiantosovi a cosi mu pošeptala do ucha. Goliasiantos strnul.

 „CO?? Cože? Coo? To... ne...to nemyslíš vážně??“

Missarina hluboce vážným hlasem odvětila: „Ale ano. Myslím to naprosto vážně, je to tak.“

1  
2  
3  
4  
5  
6  
7  
 
Text můžete změnit v administraci