Deníček kočky Mufky

Zvířata

Lidé se dělí v základu na tři skupiny: jednu, která miluje zvířata a soužije s nimi, druhou, která zvířata ráda nemá a nikdy by si žádného živočicha domů dobrovolně nepořídila, a třetí, která zvířata má ráda a všemožně se snaží jim pomáhat, ale z různých důvodů si je pořídit nemůže nebo nechce. Ze zkušenosti bych řekla, že všechny skupiny jsou zhruba stejně početné.

Já jsem střídavě patřila vždy do skupiny první nebo třetí.

Už v útlém dětství jsem si prosadila kocoura, kterého jsem si tajně donesla domů, do bytu v 5. patře činžovního domu, a naivně jsem si myslela, že se o tom naši nedozví, protože o žádném zvířátku nechtěli ani slyšet. Ten potom kamsi zmizel, když jsem byla na prázdninách. Po čase přišel pejsek – malý bílý chlupatý kříženec maltézáčka a pudla, ale ani ten u nás dlouho nepobyl a odstěhoval se k jedné paní, která ho milovala a rozmazlovala a ve spokojenosti se u ní dožil vysokého věku. Po dalším čase přišly andulky, to už jsem byla velká holka, a když jsem se vdala, přestěhovaly se se mnou k manželovi, kde je zakrátko tchýně „omylem“ vypustila do světa.

Pak jsme delší dobu žádné zvíře neměli, kromě nedobrovolně chovaných mravenců, pavouků, much, sem-tam nějaké té vosy nebo včely a dvou sršňů.

Zlom nastal ve chvíli, kdy jsme konečně získali byt a od tchýně se odstěhovali. Synovi v tu dobu bylo skoro sedm let, začal chodit do školy, a jako samostatně žijící rodina jsme se velmi rychle dohodli, že si pořídíme psa.

Ale to už je na další povídání…

 

 

 

 



 
Text můžete změnit v administraci