Deníček kočky Mufky

Psi

Ze vzpomínek o Bleckovi - 2

Bleck velice rád pozoroval okolí a dění na ulici a občas se stalo, že se sám vydal na výlet. To jsme potom objížděli celou čtvrť, vyptávali se kolemjdoucích, obtelefonovávali útulky, dávali inzeráty do rádia, nespali, střídavě nadávali a slibovali modré z nebe, jen aby se vrátil.

První výlet byl ten rozhlasový. To mu bylo asi půl roku, když navečer zmizel. Všechny instituce, kde by mohla být zpráva o ztraceném psovi, jsme obvolali, obešli přilehlé i vzdálenější ulice, prošli místa, kam jsme s ním chodili na procházky, ale nikde nebyl. Druhý den jsem tedy zašla do Radio Kiss Hády a zadala jsem inzerát, že se ztratil půlroční fundlák a kam má případný nálezce zavolat. Až další den se nám ozvala paní, že Bleck je u nich a že si můžeme přijet, a bylo to docela dost daleko. Jenže ouha! Když jsme celí rozradostnění přišli, že si Blečka odvedeme, přivítal nás dost zdrženlivě a odmítl s námi jít. Museli jsme ho odnést. A příčina? Paní nám vylíčila, že se k ní přidal, když byla v okolí našeho bydliště na procházce se svým bobtailem a že tam pak kroužili ještě víc jak hodinu a čekali, že se zase odpojí a půjde domů. Ale bobtailí fena byla našemu dorostenci velmi sympatická, tak se jich pořád držel a šel s nimi až k nim. A protože byl takové roztomilé a hodné štěňátko, tak dostával rakvičky se šlehačkou, věnečky a buřtíky a všechno, na co si jen pomyslel. To už jsem se nedivila, že se mu tam tak líbilo.

Jindy zase po absolvování všech příslušných peripetií s hledáním ztraceného psa byl nalezen ve vilce se zahradou obývané staršími manžely. Vyprávěli mi, že seděl před jejich vchodem, když se vraceli domů, a když otevřeli dveře, tak s nimi jednoduše vešel dovnitř, jakoby tam patřil. V poklidu tam pak s nimi trávil tři dny. Venčit se chodil na zahradu, kromě jiných dobrot tam snědl celou pečenou kachnu, zatímco oni jedli knedlík se zelím, a když jsem si pro něho přišla, tak manželé seděli v křeslech v obýváku, popíjeli kávu, Bleck trůnil na kožené sedačce a sledoval s nimi televizi. Nevím, jestli byl rád, že jsem pro něho přišla, ale neprotestoval. Dost dlouho jsem pak přemýšlela, proč šel právě k nim. Při loučení paní říkala, že jsou moc rádi, že s ním mohli ty tři dny strávit a z Bleckova pohledu bylo možno vyčíst, že to ví a že to pro ně udělal rád.

Další únik trval sice jen asi půl hodiny, ale byl o to dramatičtější, protože jsme byli na návštěvě u kamaráda na chalupě v neznámém prostředí. Byla neděle odpoledne, za plotem cesta k lesu a pes nikde. Bleskově jsme se rozběhli po vesnici a hledali ho. Byl nalezen velmi rychle v nezapomenutelné pozici: seděl u cesty, opodál pozotvírané auto a proti němu čtyřčlenná rodina s báglama stojící v pozoru. Když jsme mu připli vodítko, tak si ti lidé viditelně oddechli. Prý se proti nim vynořil z lesa a oni si v první chvíli mysleli, že je to medvěd. Jak jsme odcházeli, tak na ně Bleck ještě štěkl a myslím, že se u toho usmíval.

Svými výlety se stal celkem známý v blízkém i vzdálenějším okolí, lidé už věděli, kam patří, a taky se stalo, že nám volali z městské policie, že se našel novofundlandský pes, jestli není náš. Tentokrát nebyl. Nevím, ale asi to mají fundláci zakódováno v genech, že musejí svou přítomností obšťastnit více lidí, než jen svou rodinu. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

 

 

_______________________________________________________________

Žádné komentáře
 
Text můžete změnit v administraci