Pozdravy z nebe
Fridrich II. - 25.7.2015
Už je to měsíc, co jsem si užil poslední pomazlení od mojí člověčice, snědl poslední mističku dobrého masíčka, co mi podstrojili, Mufce vysvětlil, který pelíšek je můj, Mouráče odkázal pácnutím tlapkou do patřičné vzdálenosti a odebral jsem se k nejdelšímu spánku. Překročil jsem Duhový most.
To byste nevěřili, co jsem tady našel kamarádů, kamarádek a známých! Všichni se ke mně shlukli a pěkně mě uvítali a povídali, že už na mě nějaký čas čekali. Ptal jsem se jak to, a oni že viděli, co se děje, jak jsem nemocný, že to mají všechno v merku a jen co se rozkoukám, budu mít i já. Ale zatím jsme si povídali, vpomínali na hezké chvíle v lidské společnosti, hráli si a běhali i odpočívali bez starostí a bez všelijakých bolístek.
Po čase si mě k sobě zavolala Velká Kočka a povídá:
„Vítám tě, Fridrichu, za Duhovým mostem. Už jsi měl čas se tu rozkoukat, poznat nové kamarády, setkat se s těmi starými. Jak se ti tu líbí?“
„Velká Kočko, děkuji za hezké uvítání“, odpověděl jsem. „Je tu krásně a nic mi nechybí. Nic mě nebolí, vyskočím si, kam potřebuji, dobře vidím, dobře slyším a všichni jsou tu na mě hodní. Přesto bývám chvílemi trochu smutný.“
„A pročpak?“, zeptala se Velká Kočka.
„No, víš“, povídám, „občas se kouknu dolů na ty, které jsem tam nechal, a není to moc veselé podívání. Panička brečí, páník je taky nějakek divnej, Mufka si neví rady a Mouráč, no však ho znáš, jen se cpe a za chvíli se neunese. Chybí tam tlapka, která by to řídila.“
„Ano, vím, žes tam vládnul tlapkou pevnou, ale spravedlivou. I když občas sis z těch lidí tam dělal legraci“, usmála se. „Ale to už k nám kočkám patří, takové jsme.“
Chvíli se odmlčela a pak povídá:
„Sledovala jsem tvůj celý život, stejně jako sleduji životy všech koček a kocourů, co jich na světě je. A jelikož jsi mě nezklamal, můžeš si něco přát.“
„Opravdu?“, vyhrkl jsem.
„Opravdu“, odvětila.
„Tak jestli opravdu můžu, přál bych si, aby u těch mých lidí tam dole bylo zase veselo. Byli na mě hodní, všechny moje lumpárny mi hned odpustili a tak si myslím, že si to zaslouží. Akorát nevím, jak by to šlo zařídit.“
Velké Kočce přeběhl po tváři úsměv, skoro bych řekl, že škodolibý, ale nerad bych jí křivdil. Trvalo to jen letmý okamžik. Hned se zase tvářila vlídně a řekla:
„Mám jeden nápad, jak to zařídit. Co kdybychom jim tam poslali dalšího kocoura?“
„A kde ho vezmeme?“
„Vím o jednom, který zrovna hledá novou rodinu. Je ještě malý, před nedávnem mu byly tři měsíce, takové roztomilé koťátko. A až vyroste, tak si tam zjedná pořádek, stejně jako ty. Podívej“, ukázala směrem dolů.
Kouknul jsem se a uviděl kouli chlupů, ze které trčely čtyři tlapy, huňatý ocásek a svítilo to oranžovýma očkama. V tu chvíli jsem přestal pochybovat o škodolibosti úsměvu Velké Kočky a rozesmál jsem se.
„Tak to je pěkný kousek!“, až jsem se smíchy zajíkal. „Vždyť je stejně velký jako Mufka!“
„O to bude větší legrace. A jsem ráda, že tě to rozveselilo.“
„A jak ho tam dostaneme?“
„To nech na mně, umím to zařídit. Teď si běž hrát nebo dělat, co se ti zlíbí. Až bude čas, zase tě zavolám“, a pokynem tlapky se se mnou rozloučila.
A tak jsem svůj čas trávil bezstarostnými hrami, lovením, povídáním s kamarády, odpočíváním a užíval jsem si toho, jak je mi dobře. Občas jsem nakoukl dolů na ty svoje lidi, jestli se tam něco změnilo. Viděl jsem paničku, jak všechno smejčí, pere, čistí, luxuje, dokonce po žebříku leze, jen aby to bylo špígl nígl. Usoudil jsem, že Velká Kočka zapracovala a že se blíží chvíle, kdy si mě zase zavolá. A taky jo.
V sobotu si mě zavolala a povídá:
„Všechno jsem zařídila. Ráno tvoje člověčice a mladý páník vyjeli pro kocoura a teď už se s ním vracejí domů. Než přijedou, máš možnost přenést na něj své myšlenky nebo rady, které myslíš, že by měl vědět.“
„To jde?“, zeptal jsem se s údivem.
„Jistě. Tys také dostal rady od Fridricha Prvního, když si tě vezli domů. A jak se ti hodily. Bez nich bys to měl mnohem těžší. Tak začni.“
„Velká Kočko, jsi opravdu velmi moudrá, děkuji. Tomu malému samozřejmě rád poradím. Takže:
Milý malý kocourku, až přijedete domů, bude tam panička a páneček, kočka Mufka a kocour Fridrich Mouratej.
Mufka je starší dáma, trochu plachá a nejspíš se tě bude bát. Ale jak vyrosteš, bude tě poslouchat a bude o tebe pečovat. Tak na ni buď vlídný a budete spolu vycházet.
Fridrich Mouratej je velkej kocour, kterej je pro každou lumpárnu a zajímá se hlavně o jídlo. Ale k tělu si ho moc nepouštěj, mohl by tě přeprat.
Panička je hodná a udělá pro tebe první poslední. Ale nezneužívej toho, to by si nezasloužila.
S pánečkem možná budeš mít trochu potíže, protože on má svoje poličky se svýma serepetičkama a za 10 let nepochopil, že co nechce aby spadlo, má si schovat do šuplíku. Nejvíc háklivej je na špunty do uší. Ale když se k němu šikovně přišmajchluješ, tak roztaje i on.
Pokud se doma vyskytnou nějací další lidi, tak ty jsou návštěva. Od těch se nechej obdivovat a muchlovat a při tom je řádně zachlupať, to návštěvy milujou.
A hlavně: buďte všichni veselí a zdraví!“
To byste nevěřili, co jsem tady našel kamarádů, kamarádek a známých! Všichni se ke mně shlukli a pěkně mě uvítali a povídali, že už na mě nějaký čas čekali. Ptal jsem se jak to, a oni že viděli, co se děje, jak jsem nemocný, že to mají všechno v merku a jen co se rozkoukám, budu mít i já. Ale zatím jsme si povídali, vpomínali na hezké chvíle v lidské společnosti, hráli si a běhali i odpočívali bez starostí a bez všelijakých bolístek.
Po čase si mě k sobě zavolala Velká Kočka a povídá:
„Vítám tě, Fridrichu, za Duhovým mostem. Už jsi měl čas se tu rozkoukat, poznat nové kamarády, setkat se s těmi starými. Jak se ti tu líbí?“
„Velká Kočko, děkuji za hezké uvítání“, odpověděl jsem. „Je tu krásně a nic mi nechybí. Nic mě nebolí, vyskočím si, kam potřebuji, dobře vidím, dobře slyším a všichni jsou tu na mě hodní. Přesto bývám chvílemi trochu smutný.“
„A pročpak?“, zeptala se Velká Kočka.
„No, víš“, povídám, „občas se kouknu dolů na ty, které jsem tam nechal, a není to moc veselé podívání. Panička brečí, páník je taky nějakek divnej, Mufka si neví rady a Mouráč, no však ho znáš, jen se cpe a za chvíli se neunese. Chybí tam tlapka, která by to řídila.“
„Ano, vím, žes tam vládnul tlapkou pevnou, ale spravedlivou. I když občas sis z těch lidí tam dělal legraci“, usmála se. „Ale to už k nám kočkám patří, takové jsme.“
Chvíli se odmlčela a pak povídá:
„Sledovala jsem tvůj celý život, stejně jako sleduji životy všech koček a kocourů, co jich na světě je. A jelikož jsi mě nezklamal, můžeš si něco přát.“
„Opravdu?“, vyhrkl jsem.
„Opravdu“, odvětila.
„Tak jestli opravdu můžu, přál bych si, aby u těch mých lidí tam dole bylo zase veselo. Byli na mě hodní, všechny moje lumpárny mi hned odpustili a tak si myslím, že si to zaslouží. Akorát nevím, jak by to šlo zařídit.“
Velké Kočce přeběhl po tváři úsměv, skoro bych řekl, že škodolibý, ale nerad bych jí křivdil. Trvalo to jen letmý okamžik. Hned se zase tvářila vlídně a řekla:
„Mám jeden nápad, jak to zařídit. Co kdybychom jim tam poslali dalšího kocoura?“
„A kde ho vezmeme?“
„Vím o jednom, který zrovna hledá novou rodinu. Je ještě malý, před nedávnem mu byly tři měsíce, takové roztomilé koťátko. A až vyroste, tak si tam zjedná pořádek, stejně jako ty. Podívej“, ukázala směrem dolů.
Kouknul jsem se a uviděl kouli chlupů, ze které trčely čtyři tlapy, huňatý ocásek a svítilo to oranžovýma očkama. V tu chvíli jsem přestal pochybovat o škodolibosti úsměvu Velké Kočky a rozesmál jsem se.
„Tak to je pěkný kousek!“, až jsem se smíchy zajíkal. „Vždyť je stejně velký jako Mufka!“
„O to bude větší legrace. A jsem ráda, že tě to rozveselilo.“
„A jak ho tam dostaneme?“
„To nech na mně, umím to zařídit. Teď si běž hrát nebo dělat, co se ti zlíbí. Až bude čas, zase tě zavolám“, a pokynem tlapky se se mnou rozloučila.
A tak jsem svůj čas trávil bezstarostnými hrami, lovením, povídáním s kamarády, odpočíváním a užíval jsem si toho, jak je mi dobře. Občas jsem nakoukl dolů na ty svoje lidi, jestli se tam něco změnilo. Viděl jsem paničku, jak všechno smejčí, pere, čistí, luxuje, dokonce po žebříku leze, jen aby to bylo špígl nígl. Usoudil jsem, že Velká Kočka zapracovala a že se blíží chvíle, kdy si mě zase zavolá. A taky jo.
V sobotu si mě zavolala a povídá:
„Všechno jsem zařídila. Ráno tvoje člověčice a mladý páník vyjeli pro kocoura a teď už se s ním vracejí domů. Než přijedou, máš možnost přenést na něj své myšlenky nebo rady, které myslíš, že by měl vědět.“
„To jde?“, zeptal jsem se s údivem.
„Jistě. Tys také dostal rady od Fridricha Prvního, když si tě vezli domů. A jak se ti hodily. Bez nich bys to měl mnohem těžší. Tak začni.“
„Velká Kočko, jsi opravdu velmi moudrá, děkuji. Tomu malému samozřejmě rád poradím. Takže:
Milý malý kocourku, až přijedete domů, bude tam panička a páneček, kočka Mufka a kocour Fridrich Mouratej.
Mufka je starší dáma, trochu plachá a nejspíš se tě bude bát. Ale jak vyrosteš, bude tě poslouchat a bude o tebe pečovat. Tak na ni buď vlídný a budete spolu vycházet.
Fridrich Mouratej je velkej kocour, kterej je pro každou lumpárnu a zajímá se hlavně o jídlo. Ale k tělu si ho moc nepouštěj, mohl by tě přeprat.
Panička je hodná a udělá pro tebe první poslední. Ale nezneužívej toho, to by si nezasloužila.
S pánečkem možná budeš mít trochu potíže, protože on má svoje poličky se svýma serepetičkama a za 10 let nepochopil, že co nechce aby spadlo, má si schovat do šuplíku. Nejvíc háklivej je na špunty do uší. Ale když se k němu šikovně přišmajchluješ, tak roztaje i on.
Pokud se doma vyskytnou nějací další lidi, tak ty jsou návštěva. Od těch se nechej obdivovat a muchlovat a při tom je řádně zachlupať, to návštěvy milujou.
A hlavně: buďte všichni veselí a zdraví!“